Pokoj Vám!

Přibližně před rokem a půl jsem se modlil a přijal jsem od Boha myšlenku jet na misijní výjezd do Španělska, zkusit evangelizovat a zažít odlišnou kulturu. Během prosince jsme dali dohromady pětičlenný tým a nacvičili pět scének, svědectví a krátká kázání. Víkend před odjezdem jsme měli velké problémy sehnat prostory pro poslední zkoušku scének. Ale každá taková zkušenost a každý takový klacek pod nohama nás ujistil, že jdeme správně a že Bůh má radost.

Po příjezdu do Madridu jsme byli všichni unaveni a na pokraji hádky. Julie, manželka Jacoba Bocka, mě povzbudila, že taková krize přichází na každý tým. Od té chvíle už to s námi bylo jen lepší. Byli jsme ubytováni v domě Bockovych v Daganzo de Arriba kousek od Madridu. Do centra na evangelizace jsme museli dojíždět.

Každý den od 16:00 do 18:00 probíhal seminář na vybrané téma (Zpráva o kříži, Jak sloužit muslimům na ulici…), mezi 18:00 a 20:00 byl čas pro modlitby, osobní ztišení a čtení Bible a poté do 22:00 se konala služba na náměstí Puerta del Sol, kde kromě nás pomáhal tým z Anglie a ze Severní Dakoty. Na náměstí jsme rozdávali letáčky, kázali jsme, hráli scénky. S radostí můžu říct, že Jacob Bock velmi pochválil naše scénky hlavně co do jednoduchosti a schopnosti dobře předat evangelium. Při přípravě kázání jsem pochopil, že na zprávě, kterou lidem předáváme, hodně záleží. Pokud ji neřekneme jasně, stručně a pochopitelně, pak lidé odcházejí a nemají o čem přemýšlet. Nikdy předtím by mě nenapadlo tolik upravovat a promýšlet kázání. Tady jsem pochopil, že je to třeba.

Největší dík za vše dobré, co jsme viděli, poznali a co nás velice obohatilo, za vedení a ochranu patří našemu Bohu. Našim rodinám, přátelům a sborům patří dík za finanční podporu a vytrvalé modlitby.

Jakub Treml

Velkým svědectvím pro mě bylo, jak Pán vyřešil náš problém s penězi. Nebudu vše popisovat dopodrobna, ale už to, že částka klesla z 11 na 4 tisíce, mluví za vše.

Petr Racek

V davu stály dvě paní. Běžně lidé poslouchali v průměru dvě svědectví a k tomu ještě maximálně jedno kázání. Ony dvě tam však stály velice dlouho a já cítila, že s nimi mám mluvit. Původně jsem prosila Julii, aby šla se mnou, nechtěla jsem to zkazit (kvůli jazyku). Když jsme za nimi přišly, zjistily jsme, že jsou z Polska. Jelikož sama mluvím polsky, mohla jsem se s nimi pobavit, a ten rozhovor byl moc dobrý. Poslední večer před odjezdem byl opravdu nadpřirozený. Jsem ráda, že i když my už v hlavě balíme, Bůh to s námi nezabalí.

Dorota Bocková

Nejsem dobrá v angličtině. Dostala jsem výjimku kázat česky a má slova byla překládána do angličtiny i španělštiny. Jakmile jsem sestoupila jeden večer z redboxu (bedna, na níž se káže), přišla ke mně slečna a říká: „Ahoj, to bylo zajímavé, odkud přesně jsi a co tu děláš?“ Mohla jsem ji pak dále osobně povídat o Ježíši.

Jana Bláhová